Přestože vzděláním jsem stavební inženýrka, odjakživa mě víc lákalo umělecké řemeslo, práce s konkrétním materiálem a vytváření věcí, ve kterých se kloubí nejen hodnota funkční s estetickou, ale kterým k tomu dodává své kouzlo i rukodělné zpracování. Jsem přesvědčená, že v současné době, kdy si už vůbec nedovedeme představit život bez záplavy anonymních továrních výrobků, je opravdu důležité a zdravé neztratit spojení s věcmi, které v sobě nesou i vnitřní významy. S předměty, které jsou jedinečné, nezaměnitelné i díky svým nedokonalostem, poznamenané procesem svého vzniku a úsilím toho, kdo je vytvářel.

Nedělám si se svou tvorbou zvláštní umělecké ambice ve smyslu vyjádření sama sebe za každou cenu - prostřednictvím originálního pojetí tvaru, objevného užití materiálů a nikdy neviděných motivů dekoru. Jestli nějaké, tak spíš ve snaze  o směřování ke slušné řemeslné kvalitě a v citu pro skloubení funkčního s esteticky působivým. Mojí hlavní ctižádostí je vytvářet nenásilně osobité, přívětivé předměty, které se dobře používají a na kterých je vidět, že nesjely jeden za druhým z výrobní linky. Snažím se spíše spolupracovat s hmotou v procesu tvorby - tak abych umožnila vznik věcí, které svým materiálem probouzejí fantazii, kterým proces jejich vzniku dodal punc jedinečnosti a tajemství něčeho, co prošlo zkouškou vysokého žáru a obstálo. Věci, jejichž vzhled oko přinejmenším neurazí, jejichž tvar vyjde ruce vstříc, ze kterých bude dobře chutnat a tak dále...

Samozřejmě je pro mě existenční nutností dělat takové zboží, které osloví dost velké procento z Vás na to, abych se uživila, ale pořád se přitom snažím o jednu věc: aby z mé keramiky bylo cítit, že kdykoliv dělá člověk něco rád, s pocitem dobrého smyslu a uspokojivé práce, tak se pak do výsledku jeho činnosti tyto pocity nějak otisknou a šíří se dál. To bych byla spokojená. Stejně, jako mě moc těší užívat hrnečky, misky a další výtvory některých mých přátel a kolegů v hrnčířském řemesle, protože z nich něco podobného vyzařuje.


A kdo si chce ještě přečíst něco o mé keramické cestě...

Ve svých třiatřiceti letech, po absolvování pražské Stavební fakulty ČVUT, v plném výkonu rodičovské kariéry jsem se přihlásila na kurz točení v Keramickém studiu Jarmily Tyrnerové v Kohoutově. Po týdenním kurzu jsem získala přesvědčení, že to je teprve pro mě to pravé, a díky možnosti absolvovat praxi u paní Tyrnerové jsem se přihlásila k dvouletému dálkovému studiu na Uměleckořemeslném učiličti  v Praze 9, obor umělecký keramik. Rodinné rezervy jsem vynaložila na pořízení hrnčířského kruhu a pece a zařídila si domácí dílničku. Následovalo dlouhé období učení se a zkoušení.Výrazný posun v mé hrnčířské kariéře nastal, když mě přijali jako točířku - nejdřív na částečný úvazek do smíchovské dílny Kerat pana Štěpánka a potom do dílny B&F (nyníZBaF@JT), tenkrát sídlící na pražské Kampě - v tradiční hrnčířské lokalitě.

Praxi v této dílně považuji za zásadní nejen proto, že náš tehdejší šéf Zdeněk Bedrna je excelentní točíř, od kterého se dalo hodně naučit (také ale od dalších mých tehdejších kolegů, jako jsou např. Lubomir Ivanov a Ivan Panov, Martin Koller, Markéta Vorasická a další), ale hlavně proto, že bez nutné pracovní kázně točíře, placeného od kusu, bych se jen těžko přiměla k tolika  hodinám jednotvárné práce, odsezených za kruhem. Zautomatizování točířských dovedností je jistě jedna z důležitých podmínek zvládnutí tohoto tradičního řemesla. A také jsem tu měla příležitost přiučit se mnohé o glazování.
Z dílny jsem odešla po třech letech, v roce 1999, vedena touhou dělat své vlastní věci. Díky velkému štěstí na všechny učitele, kterým tímto děkuji, jsem získala solidní řemeslný základ.


V roce 2006 jsme s kolegou postavili pec na dřevo a tím pádem se přede mnou otevřel ohromný nový prostor - materiály jako kamenina a  porcelán, pálené na teploty kolem 1300°C, a glazury vlastnoručně připravované z přírodních surovin jsou velkou výzvou a tvorba je zas o něco dobrodružnější. Ačkoliv s tím má člověk nesrovnatelně víc práce a vymýšlení a ačkoli vždy přítomné riziko, že z pece vyleze něco nepoužitelného, tím narostlo o mnoho procent, nedokážu se k pálení v elektrické peci vracet ani na přání mých dřívějších zákazníků, kteří by rádi doplnili rozbité kousky. Teprve nyní se blížím tomu, co chci skutečně vytvářet, a moji bytostnou potřebu dělat věci živé a svébytné dokáže uspokojit jedině takový postup, kdy při výpalu krmíme skutečný oheň skutečným vonícím dřevem a tím mu umožníme vykonat ten zázračný proces: vznik tvrdé, zvonivé formy z původně rozmáčeného bláta... Samozřejmě stále je, oč se dál snažit: například bych si přála používat i přírodní kameninovou hlínu z konkrétního naleziště, případně ručně smíchanou, ale to je prozatím nad mé fyzické možnosti a zatím si kupuji hlínu připravenou ve velkém.
Základní poznatky o pálení keramiky v peci na dřevo jsem nabrala u nových kolegů a přátel: především u Martina Hadravy z Klikovské dílny, Jiřího Duchka z Mutějovic, Petra Nováka a Mirky Randové z Chocerad (vlastně již brzo z Doupěte na Vysočině) a bratrů Hovančíků z Bukové. Tyto i další dřevopaličské dílny upřímě doporučuji Vaší pozornosti, najdete je - a nejen je - na www.drevopalici.net
Mé další plány pomalu směřují pryč z Prahy, a to směrem do Jižních Čech. S přítelem tam chceme postavit experimentální alternativní domeček, který by sloužil (také - či později výhradně) jako má keramická dílna. Pokud Vás třeba snad zajímá přírodní stavění, můžete se podívat na naše snažení zde: www.mirneveselo.com/slamenka